Obec založená v r. 1970 pro zaměstnance elektrárny. Oficiálně získala status města v r. 1979. Leží necelé 4 km od elektrárny.

Žilo tu asi 50 tisíc lidí. Věkový průměr nebyl ani 30 let.

Pripjať byla s elektrárnou úzce spjata. Většina jejích obyvatel v elektrárně pracovala. Na druhou stranu byla v Pripjati velmi levná elektřina a topení zdarma (využívala se odpadní chladicí voda z elektrárny)

Pripjať tehdy…

Pripjať bylo výstavní město SSSR. Byly tu školy, nemocnice, jeden z prvních obchodních domů, restaurace a kavárny, hotel „Polesí“, kinosál „Prométeus“, palác kultury a sportovní centrum „Energetik“, parky, dětská hřiště, přístav, železnice.

V zábavním centru bylo v době havárie připraveno k otevření nové ruské kolo. Mělo být spuštěno 1. května 1986.

… a dnes

Pripjať je dnes zcela neobydlená, nicméně sem hojně jezdí turistické skupiny navštěvující Zónu.

Všechny ulice a prostranství jsou zarostlé vegetací. Budovy jsou vybydlené, vyrabované, chátrají. Je to město duchů.

Přítomnosti turistů údajně využívá jakýsi novodobý maskot Pripjati, liška Semion. Ta se prý nechává krmit a je vůči lidem velmi krotká.

Evakuace

Několik hodin po havárii byla úroveň radiace v Pripjati asi 400x vyšší než je normál.

V Pripjati byly připravené jódové tablety, ale lidem nebyly rozdány, aby se zabránilo panice. Jód je vstřebáván štítnou žlázou a lidé ho přijímali kontaminovaný v potravinách. Po havárii se výrazně zvýšil výskyt rakoviny štítné žlázy, zejména u dětí.

První oficiální informace o hrozícím nebezpečí dostali lidé z Pripjati 36 hodin po výbuchu. Mezi tím se už připravovala evakuace. Ta začala 27.4.1986 ve 14 hodin – kolona 1’200 autobusů odvezla skoro 50’000 lidí během 3 hodin.

Lidé dostali původně informaci, že odjíždějí jen na 3 dny. Do města se už nevrátili.

Řada evakuovaných lidí později zemřela na nemoc z ozáření. Další byli přestěhováni do Kyjeva či Slavutyče nebo se rozptýlili do různých částí Ukrajiny.