Experiment

K havárii došlo při experimentu, který měla obsluha elektrárny za úkol provést.

Experiment již byl údajně dříve zadán v jiné elektrárně v SSSR, ale tamní obsluha jej odmítla provést pro přílišnou nebezpečnost.

Směna, jež měla zkoušku provést, byla vyškolena a znala její plán. Měla být provedena 25.4.1986 v noci. Elektrárna nicméně dostala pokyn, aby zkoušku odložila o několik hodin, protože byl právě v síti nedostatek elektřiny.

Zkouška byla tedy provedena až po půlnoci 26.4.1986 směnou, která na ni nebyla výslovně připravena. Nicméně pracovníci byli kompetentní provést všechny kroky, které byly potřeba, takže se k experimentu přikročilo.

Účel experimentu

Do reaktoru je za normálního provozu vháněna chladicí voda čerpadlem, které je napájeno přímo elektřinou, již elektrárna vyrobí. Ohřátá voda putuje z reaktoru do turbíny, která vyrábí elektřinu.

Pokud by došlo k výpadku napájení čerpadla, bude trvat 50 vteřin, než naběhne dieselagregát. Po tuto dobu by byl reaktor bez chladicí vody.

Úkolem bylo ověřit, jestli by turbína dobíhající setrvačností zvládla alespoň částečně pohánět čerpání vody do reaktoru dokud nenaběhne záložní generátor. Předpokládalo se, že se tak výpadek zkrátí na asi 14 vteřin.

Průběh experimentu

Experiment řídil zástupce hlavního inženýra Anatolij Datlov. Ten rozhodl, že zkouška bude provedena při příliš nízkém výkonu. Nevěděl, že reaktory typu RBMK jsou při nízkých výkonech nestabilní.

Při experimentu bylo potřeba vypnout automatické zabezpečení, které by normálně reaktor bez funkčního chlazení vypnulo.

Výkon reaktoru příliš klesl, proto jej Datlov nařídil zvýšit. Byly vytaženy všechny řídicí tyče – podle pravidel měly ale vždy nějaké zůstat v reaktoru.

Výkon se zvýšil a začalo se s experimentem – bylo odpojeno napájení čerpadla chladicí vody.

Ukázalo se, že turbíny setrvačností nestačí k dostatečnému chlazení reaktoru vodou. Kvůli chybějící vodě se výkon rychle zvyšoval.

Aby jej snížili, zasunuli operátoři řídicí tyče, což však kvůli konstrukční chybě dočasně naopak výkon ještě zvýšilo.

Jádro reaktoru se začalo tavit, některé další řídicí tyče byly částečně roztaveny a nešlo je již zasunout. Reaktor se stal neovladatelným.

Výkon se prudce zvyšoval, až tlak utrhl 350tunové víko reaktoru. V 1:23 ráno reaktor explodoval.

Těsně po havárii

Do 2 minut od výbuchu dorazila interní hasičská jednotka elektrárny. 28 požárníků, kteří zasahovali ihned po výbuších, nevěděli o radiaci, hasili 4,5 hodiny a hned ráno začali mít první příznaky ozáření. Zemřeli pár týdnů po havárii. Dodnes jsou to jediní oficiálně uznaní zemřelí v souvislosti s havárií.

Trosky roztaveného reaktoru a jaderného paliva byly rozmetány do okolí elektrárny. Při explozi reaktor vychrlil do prostoru 120 kilogramů plutonia 239Pu. Ze zbytku reaktoru několik měsíců stoupal dým a roznášel do okolí radioaktivní spad.

Prezident Gorbačov a další velitelé v Moskvě byli informování jen nepřesně, takže nebylo okamžitě přikročeno k evakuaci okolí. Lidé z okolních měst a vesnic nebyli informováni vůbec.

Až skoro 2 dny po havárii bylo evakuováno padesátitisícové město Pripjať ležící ani ne 4 km od elektrárny. Asi 150 tisíc lidí žijících v zakázané zóně, která v okolí elektrárny vznikla, bylo evakuováno během několika týdnů.

Gorbačov v televizním vystoupení přiznal havárii až po 3 týdnech.

Radioaktivní spad postupně zasáhl prakticky všechny státy Evropy.

Zajištění elektrárny

Po 6 dnů shazovali na reaktor chemikálie, které měli zastavit radiaci.

Pod budovou 4. reaktoru byla vykopána chodba a zaplněna betonem. Reaktor se zbylým palivem se totiž roztavil do formy jakési lávy a hrozilo, že poškozenou podlahou budovy proteče do spodních vod, které se pod elektrárnou nacházejí. To by vyústilo v ještě daleko horší explozi, která by údajně udělala neobyvatelné místo z celé Evropy.

Z okolí elektrárny byly odklizeny radioaktivní trosky a vrstva kontaminované zeminy.

Za několik měsíců po havárii byl nad 4. blokem dokončen betonový sarkofág, který brání dalšímu úniku radioaktivity. V troskách pod sarkofágem je však stále asi 95 % paliva.

Zakázaná zóna

Kolem elektrárny byly zřízeny zakázané zóny – 10km a širší 30km zóna.

Zvěř i zvířata v zóně musela být vybita, vč. domácích mazlíčků v Pripjati.

Se zemí byly srovnány celé vesnice, domy se zahrabávaly pod zem, z mnoha míst byla odvezena vrstva kontaminované zeminy.

Na zajištění Zóny se celkem podílelo na 600 tisíc tzv. „likvidátorů“.