V červenci 1976 byl radioamatéry po celém světě detekován zvláštní signál. Promítal se do běžného šumu ve formě rychlých impulzů (nejčastěji o frekvenci 10 Hz, tedy 10 za sekundu), které každý jiný rádiový provoz značně rušil. Netrvalo dlouho zjistit, že pochází z Ukrajiny. Pro jeho rychlost se tomuto signálu začalo přezdívat Datel. Jednalo se o supertajný radar Duga-3, který Sověti vybudovali asi 10 km od města Černobyl.

Zvuk Datla si lze poslechnout z nahrávek

Účel

Již od 60. let 20. století Sověti řešili problém včasné detekce nepřátelských raket ze Západu. Ohrožení bylo potřeba určit několik sekund po startu nepřátelské rakety, aby byl čas učinit příslušná protiopatření. Počítalo se samozřejmě s jadernými zbraněmi, takže adekvátním opatřením byl protiútok sovětskými jadernými hlavicemi dřív než ta ze západu doletí do cíle.

Funkce

K tak rychlé detekci je ale potřeba doslova vidět za horizont. Detekovat raketu, když už je na dohled, je prostě pozdě. Radary Duga (Дуга – rusky oblouk) využívaly odrazu signálu od ionosféry, čímž dokázaly detekovat i nebezpečí na druhé straně Země. První zkušební radary Duga-1 a Duga-2 byly vybudovány u města Mykolajiv na jihu Ukrajiny. Oba mířily na východ a měly relativně nízký výkon. Bylo to však ověření technologie pro ostré nasazení.

Konstrukce

Radar Duga-3 byl vybudován v roce 1976. Skládal se z vysílací části, která byla poblíž města Ljubeč asi 60 km severovýchodně, a z přijímací části, která byla u Černobylu. Jeho vybudování stálo asi 9 miliard rublů, což bylo údajně 2x víc než vybudování černobylské elektrárny. Ostatně blízkost jaderné elektrárny byl i jedním z důvodů volby umístění radaru. Při provozu totiž spotřeboval asi 10 MW energie.

Přijímací část radaru se skládala ze dvou velkých stacionárních antén – nízkofrekvenční antény o výšce 150 metrů a délce téměř půl kilometru a vysokofrekvenční antény, která měřila 100 metrů na výšku a 250 metrů na délku.

Problémy

Nicméně již od počátku bylo potřeba řešit množství technických problémů. Průvodním jevem provozu radaru bylo již zmíněné narušování normálního rádiového vysílání. To mělo dokonce dopad i na civilní letecký provoz. Navíc k čemu je radar, který dává nepřátelům zřetelně najevo, kdy je zapnutý? Tyto problémy byly vyřešeny až modernizací v letech 1985-1986.

Dalším problémem bylo až příliš velké množství falešných poplachů. Radar jako hrozbu identifikoval hejno ptáků nebo i husté mraky. Vyladit jej k rozumné spolehlivosti trvalo několik let a několikrát prý jen rozvaha obsluhujícího personálu zabránila zbytečnému vypuknutí jaderné války.

Černobyl-2

U obou částí radaru bylo samozřejmě potřeba množství lidí k jeho provozu a údržbě. Obsluha přijímací části bydlela hned u antény v malém městečku vybudovaném speciálně pro ně a jejich rodiny. To se jmenovalo Černobyl-2. Jeho obyvatelé byli vázáni mlčenlivostí (areál radaru byl oficiálně uváděn jako kemp pro děti) a do města je nikdo zvenčí nesměl ani navštívit. Bydlelo tu asi 1’000 lidí.

Konec

Po havárii elektrárny byl provoz radaru definitivně ukončen. Některé nákladné součásti vybavení byly převezeny do jiných vojenských objektů v Sovětském svazu, zbytek byl ponechán na místě a časem vyrabován. Torza antén se však dosud tyčí nad okolním lesem.